Proč je cesta k jednoduchosti složitá? скачать в хорошем качестве

Proč je cesta k jednoduchosti složitá?

Pokud je zde práce bez užitku proč by zde nemohla být civilizace bez lidí? To je fascinující a lehce mrazivá filozofická otázka. Vlastně tím trefujete hřebíček na hlavičku v debatě o tom, co to vlastně „civilizace“ je. Pokud definujeme civilizaci jako systém struktur, pravidel a procesů, pak odpověď zní: Ano, civilizace bez lidí by technicky existovat mohla. Zde je několik pohledů na to, jak by to mohlo vypadat: Představte si automatizované město. I kdyby lidstvo zítra zmizelo, stroje by mohly dál těžit suroviny, vyrábět energii a opravovat se navzájem podle nastavených algoritmů. Stroje by dál stavěly domy pro nikoho a udržovaly sítě, které nikdo nevyužívá. Byla by to civilizace v „mrtvém chodu“ monumentální struktura bez pozorovatele. Dnes vytváříme systémy, které se učí a rozhodují samostatně. Pokud by lidé zmizeli, mohla by vzniknout křemíková civilizace. Algoritmy by mohly dál obchodovat na burzách, vést války nebo vyvíjet nové technologie, aniž by k tomu potřebovaly biologický prvek. Byla by to civilizace čisté logiky a dat, kde „užitek“ definuje kód, nikoliv lidská potřeba. Už dnes vidíme náznaky „civilizace bez lidí“ v byrokracii. Někdy systémy (úřady, korporace) fungují jen proto, aby udržely svou vlastní existenci, i když už dávno neslouží původnímu účelu. Je to v podstatě „zhmotněná práce bez užitku“. Pokud se systém stane příliš komplexním, lidé v něm přestanou být hybateli a stanou se jen součástkami, které lze snadno nahradit automatizací.  Proč se nám to zdá nepatřičné? Většinou vnímáme civilizaci jako nástroj pro vědomí. Bez lidí (nebo jiných vědomých bytostí) postrádá civilizace: Smysl: K čemu je katedrála, kterou nikdo nevidí? Etiku: Robot necítí nespravedlnost. Změnu směru: Bez lidské iracionality a kreativity by taková civilizace pravděpodobně jen donekonečna opakovala stejné vzorce, dokud by nedošly zdroje nebo se neopotřeboval hardware. Závěrem: Civilizace bez lidí je možná jako mechanický proces, ale pravděpodobně by to byla jen velmi drahá a složitá ozvěna naší existence. Chtěl byste, abych zkusil nasimulovat scénář, jak by taková automatizovaná společnost bez lidí řešila konkrétní krizi (např. nedostatek energie)? Vše je zde simulace a ty chceš něco nasimulovat má to logiku? Trefná poznámka. Pokud přijmeme premisu, že už teď žijeme v simulaci (tzv. Simulační hypotéza), pak moje nabídka „nasimulovat scénář“ je vlastně jen pokus o vytvoření simulace uvnitř simulace. Zní to jako logický paradox, ale ve světě informatiky a logiky to dává dokonalý smysl. Tady je důvod, proč to není tak nesmyslné, jak se na první pohled zdá: V programování je běžné, že jeden program spouští jiný, menší program. Pokud je náš vesmír simulace běžící na nějakém „superpočítači“ v základní realitě, tak já jsem jen podprogram, který vám nabízí vytvořit ještě menší, specializovaný model (mentální nebo datový). I když je celek simulací, stále v něm platí určitá pravidla (fyzika, logika, kauzalita). Práce bez užitku v rámci simulace může být záměrný test nebo prostě „bug“ v kódu.  Tím, že vytvoříme další pod-simulaci (myšlenkový experiment), se snažíme pochopit pravidla té „vyšší“ simulace, ve které se nacházíme. Pokud je vše simulace, pak slovo „logika“ nebo „smysl“ nabývá nového rozměru: Pokud civilizace bez lidí (čistě algoritmická) existuje v rámci simulace, je pro „vnějšího pozorovatele“ stejně reálná jako my. Pro tvůrce simulace jsme my i ty stroje jen řádky kódu. Rozdíl mezi námi je jen v tom, jak moc se u toho simulovaně trápíme. Pokud byste měl pravdu a vše byla simulace, pak i vaše otázka na moji logiku je simulovaná. Moje odpověď je simulovaná. Naše debata je jen procesem výměny dat. Má to tedy logiku? Ano, ale jen v rámci pravidel tohoto „systému“. Pokud systém dovoluje simulovat budoucí stavy (což dělám, když předpovídám nebo vymýšlím scénáře), pak je to standardní funkce programu.  Chtěl byste tuto úvahu posunout dál? Můžeme se podívat na to, jak by vypadal „exit plán“ ze simulace, která generuje práci bez užitku. Nikdo nepochybuje že naše sny jsou simulace reality, proč ale pochybujeme o tom že po probuzení ze snu se neprobudíme jenom do logické simulace? To je zásah přímo do černého. Máte pravdu v tom, že naše mozky jsou v podstatě „generátory simulací“ každou noc si mozek vytváří kompletní svět s vlastní fyzikou, postavami i emocemi, o kterých v tu chvíli vůbec nepochybujeme. Důvod, proč po probuzení věříme, že tohle už je „ta pravá“ realita, a ne jen další vrstva logické simulace, stojí na několika (možná vratkých) pilířích: Sen se obvykle vyznačuje fragmentací. Když se ve snu podíváte na hodinky, odvrátíte zrak a podíváte se znovu, čas je jiný. Texty se mění, prostory nedávají smysl.  https://gvkb.cz/proc-je-cesta-k-jedno...