Jan Hanuš - Symphony-Concerto for organ, harp, timpani and strings, Op. 31 скачать в хорошем качестве

Jan Hanuš - Symphony-Concerto for organ, harp, timpani and strings, Op. 31

(1954) Symfonie-koncert pro varhany, harfu, tympány a smyčce, Op.31 00:00 Allegro energico 07:44 Poco adagio 15:54 Fugue. Allegro con spirito Jiří Reinberger (varhany), Bedřich Dobrodinský (harfa), Robert Mach (tympány), Česká filharmonie, Karel Ančerl - Jiří Reinberger (organ), Bedřich Dobrodinský (harp), Robert Mach (timpani), Czech Philharmonic Orchestra, Karel Ančerl EN Jan Hanuš studied composition privately with Otakar Jeremias and at the same time was educated in conducting at Prague Conservatory. He also worked as music editor. In his composer's work Jan Hanus is following up the Czech Smetana and Dvorak tradition in the traces of his teacher Otakar Jeremias. They both, too, share a sense for the subjective relevance of works, a broadminded architectonics, a full to bursting orchestral sound and an unfailing musical-dramatic imagination. Hanuš's Symphony Concertante is often designed as a stylistically ground-breaking work. The second slow movement is warm, lyrical, and broadly communicative with its lyrical melodicism: both of the outer movements are particularly conflicting with dramatism and gravity. The whole has a clearly monumental „symphonic" tendency (Jaromír Havlík). CZ Jan Hanuš studoval skladbu soukromě u Otakara Jeremiáše a souběžně se na pražské konzervatoři vzdělával v oboru dirigování. Pracoval také jako šéfredaktor ve vydavatelstvých. Ve svém skladatelském díle navazuje Jan Hanuš na českou tradici smetanovsko-dvořákovskou a následuje tak svého učitele Otakara Jeremiáše. Má s ním společný i smysl pro obsahovou závažnost děl, velkorysou architektoniku, plný až hutný orchestrální zvuk a neselhávající hudebně dramatickou fantazii. Hanušova Koncertantní symfonie bývá označována za dílo stylového přelomu - ve druhé pomalé větě ještě přeznívají znaky vroucí, zpěvně a široce sdělné lyrické melodiky, nicméně zejména v obou krajních větách konfliktní dramatismus a vážnost. Sazba především polyfonní a lineární, souzvukově i dosti disonantní zejména v krajních větách. Celek má jasné monumentalizační „symfonické" tendence (Jaromír Havlík).