У нас вы можете посмотреть бесплатно Noc literatury: "Zpívám já a hora tančí" Irene Solà или скачать в максимальном доступном качестве, видео которое было загружено на ютуб. Для загрузки выберите вариант из формы ниже:
Если кнопки скачивания не
загрузились
НАЖМИТЕ ЗДЕСЬ или обновите страницу
Если возникают проблемы со скачиванием видео, пожалуйста напишите в поддержку по адресу внизу
страницы.
Спасибо за использование сервиса ClipSaver.ru
Letos byla pro Noc literatury vybrána kniha Zpívám já a hora tančí od Irene Solà v českém překladu Michala Brabce, kterou nedávno vydalo nakladatelství Euskaldun. Herečka Markéta Děrgelová bude v Lobkowiczkém paláci od 18:00 každou půlhodinu číst úryvek z této originální knihy. Postupně zazní hlasy značně odlišné, patřící srncům, stročkům, bleskům, ale i lidským bytostem. Irene Solà předkládá svůj román jako partituru, v níž dokáže každý tón rozeznít jinak, nově. Zákoutí a širé pláně katalánských Pyrenejí netvoří pouhé pozadí, ale nesmazatelně se obtiskují do všeho a všech. I věci tak výsostně lidské jako vyprávění příběhů nebo skládání poezie nepůsobí v tomto drsném prostředí nepatřičně. Naopak jsou způsobem, jakým se můžeme přimknout k tomu, co nás obklopuje. ------ Noche de las literaturas: Canto jo i la muntanya balla, de Irene Solà Este año el libro seleccionado para la Noche de las literaturas es Canto jo i la muntanya balla de Irene Solà en la traducción al checo de Michal Brabec que recientemente ha publicado la editorial Euskaldun. La actriz Markéta Děrgelová leerá un fragmento de este original libro cada media hora en el Palacio Lobkowicz a partir de las 18:00 horas. Poco a poco oímos voces muy diferentes, pertenecientes a ciervos, marmotas, relámpagos, pero también a seres humanos. Irene Solà presenta su novela como una partitura en la que es capaz de hacer sonar cada nota de forma diferente, de una manera nueva. Los rincones y las amplias llanuras del Pirineo catalán no forman un mero telón de fondo, sino que se imprimen indeleblemente en todo y en todos. Incluso cosas tan puramente humanas como contar historias o escribir poesía no parecen fuera de lugar en este duro entorno. Al contrario, son una forma de aferrarse a lo que nos rodea.