Vzpomínka na Erebor скачать в хорошем качестве

Vzpomínka na Erebor

#hobit #trpaslici #erebor Moje interpretace písně z díla J.R.R. Tolkiena (překlad Lubomíra Dorůžky), audio a video bylo vygenerováno pomocí AI. Dlaší písničky: ČESKY 👉   / @zrezimir-pisnicky   ANGLICKY 👉   / @zrezimir-songs   ...Kili a Fili spěchali ke svým vakům a vrátili se s malými housličkami; Dori, Nori a Ori vytáhli odněkud z kazajek flétny; Bombur přinesl z předsíně bubínek a Bifur s Bofurem vyšli rovněž a přišli zpátky s klarinety, které nechali ve stojanu mezi vycházkovými holemi. Dvalin a Balin se ozvali: „Promiňte, my své nástroje nechali na zápraží.“ „Tak přineste i můj!" vyzval je Thorin. Vrátili se s violami velkými jako oni sami a s Thorinovou harfou zabalenou do zeleného sukna. Byla to nádherná zlatá harfa, a když Thorin sáhl do strun, ozvala se hudba, tak náhle a tak líbezně, že Bilbo zapomněl na všechno ostatní a byl stržen do temných krajů pod podivnými lunami, daleko za Vodou a ohromně daleko od své hobití nory pod Корсеm... Jakkoliv tato varianta úplně neodpovídá mojí představě o tom, jak by zpíval Důrinův lid, Hobit není Pán Prstenů a zmíněné nástroje ve mě vyvolávají dojem, že by to mohlo znít i takhle. Píseň to má být jistě smutná, ale za mě jsou trpaslíci věčně zahořklí paličatí morousové a nesluší se, aby jen fňukali bez náznaku vzteku. --- Dřív nežli vzejde světlo dne, přes horstvo, jaž se v mlze pne, jdem do hlubin, kde vládne stín, hledat své zlato kouzelné. Znal naše kouzla zemský klín, když rod náš v třesku kovadlin kul klenoty a temnoty zaháněl v slujích, kde spal stín. A mnohý elf i dávný král, měl od nás meč, co zářně plál, když tě náš um těm vladařům do jílců oheň včaroval. Dali jsme stříbru hvězdný třpyt, korunám zlatým slunce svit, tu krásu krás a skvělý jas jsme předli z drátků jako nit. Dřív nežli vzejde světlo dne, přes horstvo, jaž se v mlze pne, jdem do hlubin, kde vládne stín, pro svoje zlato ztracené. A co jsme měli pohárů a zlaté harfy postaru, jenže náš zpěv člověk či elf neslýchal z hlubin, ani hru. Sosny se s nářkem prohnuly, zlé vichry nocí vanuly, les rázem vzplál a plápolal, tak jako tisíc fakulí. Zvon v údolí bil na poplach a lidem zbělil tváře strach, když dračí spár hůř nežli žár jim pohřbil město v sutinách. Dýmala hora pod lunou v tu chvíli pro nás osudnou, každý se hnal, než drak ho sklál pod svými drápy, pod lunou. Dřív nežli vzejde slunce svit, přes chmurný, mlžný horský štít jdem do hlubin, kde vládne stín, mu harfy své i zlato vzít!