Brno, vesmír, vteřiny | Z Jimramova do Číny скачать в хорошем качестве

Brno, vesmír, vteřiny | Z Jimramova do Číny

Sedmnácté století nebyla v Evropě žádnou procházkou růžovým sadem. Klíčem ke změně se stal příchod jezuitů, kteří českému školství vtiskli do té doby nebývalý řád. Už v srpnu 1578 se v bývalém klášteru brněnských dominikánek poblíž kostela svatého Jakuba podařilo otevřít jezuitské gymnázium. Zájem o něj byl tak velký, že se v roce 1590 začala stavět nová školní budova, která později přerostla v celý komplex staveb na pozemku ohraničeném dnešními ulicemi Kozí, Jezuitská, Mozartova a Dvořákova. Na počátku 20. století ale ustoupil bankovním a státním úřadům, například Českému rozhlasu nebo Divadelní fakultě JAMU. Zmizelou slávu připomíná název ulice, dále kostel Nanebevstoupení Panny Marie a portál kardinálského klášterního křídla. Zdmi jezuitské školy prošla celá řada výjimečných přírodovědců 17. a 18. století. Třeba matematik Jakub Kresa, zakladatel bohemistiky a slavistiky Josef Dobrovský, Samuel Fritz, který zmapoval Amazonku, Jiří Josef Kamel, jenž dal jméno kaméliím. Podstatné je poznamenat, že cílem jezuitů samozřejmě bylo především šíření “slávy Boží”, avšak pokud si plnili náboženské úkoly, mohli se věnovat i některým vědám, například matematice. Do stejných školních lavic zasedl Karel Slavíček (1678–1735), rodák z Jimramova u Nového Města na Moravě, jako syn místního písaře, učitele a také krejčího, který po šestiletých studiích vstoupil v roce 1694 do jezuitského řádu, aby se následně v Praze a Olomouci vypracoval na výborného teologa, matematika, astronoma a hudebníka. V roce 1714 se opět vrátil do Brna, tentokrát jako asistent Jakuba Kresy (1648–1715), svého bývalého učitele, jemuž pomohl vydat stěžejní dílo Analysis speciosa… Ta největší výzva však přišla o pár roků později. Rodák z Českomoravské vrchoviny, jenž dosud nikdy neopustil střední Evropu, měl před sebou dlouhou a nebezpečnou cestu, z níž už se neměl nikdy vrátit. Jeho osudem se stala Čína. V létě 1715 odjel z Brna do Prahy, kde se sešel s páterem Ignácem Köglerem, s nímž odcestoval do Lisabonu. V portugalském hlavním městě se potkali s třetím, portugalským misionářem a společně se všichni vydali 13. března 1716 na cestu kolem Afriky do Číny. Plavba trvala na tehdejší dobu poměrně krátce – pouhých 170 dní. Po Novém roce 1717 dorazili všichni tři do hlavního města Pekingu. Dne 3. února 1717 jej představili císaři Kchang-si – jako jednoho z prvních Čechů. Císař poskytoval jezuitům úplnou volnost, kteří se proto snažili šířit křesťanství a také podávali informace o této podivuhodné a rozvinuté zemi. Řadu dopisů přitom Karel Slavíček směřoval vlastní rodině, další pak brněnským přátelům nebo evropským učencům. Kromě osobních textů jsou zde zachyceny dojmy z cesty, vč. zajímavých meteorologických a astronomických jevů, popis prvních kontaktů s podivuhodnou civilizací nebo o podobě tamní vědy, především matematiky a astronomie. Karel Slavíček sestavil první plán Pekingu, pro který provedl řadu kartografických měření (mj. z tamní astronomické observatoře). Průpravou mu byl jeho vlastní, podobně sestavený plán Prahy, bohužel nedochovaný. Sepsal pojednání o čínské hudbě (bohužel nedochovaný) a zřejmě podal první Čechem psaný výklad o čínštině. Karel Slavíček byl velmi nadaný na jazyky - i čínština mu připadala jednoduchá. Proto se brzy stal dvorním matematikem a hudebníkem - císař prý miloval jeho hru na spinet. Po nějakou dobu byl i ministrem (nejbližší spolupracovník rektora) pekingské koleje. Zde pak mj. působil na observatoři Kuan-siang-tchaj, „kde měřil měsíční librace a věnoval se korekcím údajů o slunečních a měsíčních zatměních ve starých čínských kronikách z předkřesťanského období“. Po smrti císaře Kchang-si v roce 1722 usedl na trůn jeho syn Jung-čeng, jenž nařídil křesťany soustředit do Pekingu. Karel Slavíček, který ze zdravotních důvodů pobýval mimo hlavní město, se musel vrátit. Pokračoval však v astronomických měřeních a pracoval na díle o čínské hudbě. I když ve svých dopisech doufal v návrat do vlasti, je od roku 1735 pochován na hřbitově nedaleko městského paláce v Pekingu. Na náhrobku je nejen jeho čínské jméno Jen Ťia-le Chuej-chou, ale také to české, včetně správné diakritiky. -- Zdroj: J. Kolmaš, Karel Slavíček, Čína a evropští hvězdáři (Vesmír, 1994); O. Janka, Příběhy českých cestovatelů zapomenutých i nezapomenutelných; P. Karla Slavíčka ... Listy z Číny do vlasti; Jiří Prudký; muzeum rodáků v Jimramově